Máte pocit, že nic nestíháte, nezvládáte domácnost, že jste prostě máma k ničemu? Nejste sama, těmto myšlenkám propadá mnoho maminek. Možná jste, stejně jako ony, zajatci emočních rovnic. Zkuste spolu s námi pochopit, jak fungují, abyste se zbavila svých bloků a zlepšila vztah nejen k sobě samé, ale i ke svému okolí.
Jen si vzpomeňte, kolikrát jste se přistihla při myšlence, že chcete všem vyhovět; že je důležité, co si o vás druzí myslí, a proto musíte být dokonalou matkou, manželkou, hostitelkou, kolegyní, přítelkyní… Nakonec jste však zjistila, že všechny úkoly najednou nezvládáte a skončila u myšlenky, že jste k ničemu.
„Podle mého názoru žádná matka není k nanic mámou. Je to jen pocit, který ze sebe někdy můžeme mít. Prvním krokem je správná formulace. Vyměnit věty „Jsem k ničemu.“ Za „Dnes se cítím, že jsem k ničemu!“ Pro podvědomí taková hra se slovíčky může znamenat velmi mnoho. Vnitřní hluboký pocit sebeobviňování se sníží. A to už jen tím, pokud připustíme možnost, že existují i dny, kdy nejsme k ničemu,“ radí mámám koučka Lívia Pastoreková.
Hledání štěstí
Hyperaktivní máma dvou chlapců objevila během mateřské dovolené svůj talent motivovat jiné lidi. Líviina cesta byla poměrně strastiplná. „Bylo na ní mnoho pádů, z nichž jsem se musela zvedat a otřásat. Vyvrcholením toho byla úzkost. Považovala jsem ji za nepřítelkyni, dnes ji nazývám moje kamarádka úzkost. Uvědomila jsem si, že velká část mého života byla řízena autopilotem. Možná to znáte – věci se dějí a vy se vezete v jejich proudu. Najednou máte vysokou školu, práci, která vás nenaplňuje, manžela, případně děti. Čas se zastaví a vy začnete narážet na svou podstatu. Vzniká rozpor mezi tím, kdo ve skutečnosti jste a tím, kterým směrem kráčíte. V tomto procesu jsem pochopila i své poslání a talent. A dnes pomáhám lidem najít životní štěstí,“ říká o své cestě ke koučování lidí podle emočních rovnic Aleše Kaliny.
Všichni jsme naprogramováni z dětství
Emoční rovnice jsou hluboce zakořeněné programy, podle kterých fungujeme. Už v dětství jsme nasávali informace z našeho okolí, které do nás „zapsali“ naši rodiče, učitelé a všichni ostatní, kteří tvořili náš svět. Emoční prostředí, ve kterém jsme se nacházeli, nás naprogramovalo i na fungování v dospělosti. „Mnohé máme v sobě zakořeněný ideál super mámy. Té, co na cestě uspokojování všech ostatních, zapomněla na sebe. A v takovém stadiu je nonstop k dispozici dětem i partnerovi. Na ostatní – kamarádky, kolegy, známé – prostě nemá čas,“ popisuje model vytížené super mámy.
Zákon emocí je podle Lívie nemilosrdný a úžasný zároveň. A emoční rovnice se dají krásně využít i ve vztahu dítě-rodič. Jsme to právě my, rodiče, kteří máme největší podíl na kreování světa našich ratolestí. „Snažíme se vychovávat z nich dobré lidí a implantovat jim ty „správné“ názory a myšlenky. Jak však víme, že právě ty naše názory a postoje jsou ty správné?“ zamýšlí se.
Každý z nás jsme jedinečný a máme unikátní pohled na svět. Chcete-li vychovat samostatné a sebevědomé dítě:
1. Staňte se vy sami člověkem, kterým chcete, aby byly jednou vaše děti – výchova dětí začíná od práce na sobě samých.
2. Podporujte v dítěti jeho talent a nevnucujte mu své „pravdy“.
3. Nepohrdejte dítětem a vyzdvihujte to, v čem je dobré (přijměte jej).
4. Neřešte své nesplněné sny přes děti.
5. Vyhněte se přehnaným očekáváním.
Uspokojovač cizích očekávání
Mnoho dětí je podle Lívie vychováváno tak, aby na prvním místě uspokojovali své rodiče. Dělají vše proto, aby jim vyhověli, dostali uznání a pocítili ze strany rodiče přijetí. Role uspokojovače cizích očekávání se často přenáší do života tohoto dítěte v dospělém věku. Jeho vnitřní kompas a talenty se později mohou dostat do rozporu se způsobem života, který vede. Nechte proto děti spontánně se vyvíjet tolik, kolik to jen jde a podpořte jejich talent místo přehnaného poučování.
Procitnutí, které bolí
Během své praxe se energická koučka setkala s případy žen, které na první místo kladly všechny ostatní kromě sebe, dokud nevyhořely. Rovněž tak se syndromem prázdného hnízda, když se matky desítky let fixovaly právě na děti a neuměly se vypořádat s tím, že dospěly a odešly. Třetí velkou skupinou jsou klientky, které svým dětem daly všechno a jaksi podvědomě očekávaly, že se jim to po letech vrátí. Ale nestalo se tak. Takové procitnutí častokrát velmi bolí. Proto ženám ráda a velmi často říká: „Nejhorší, co můžete dětem dát, je dát jim všechno!“
Co podle koučky dělat, pokud se rodič cítí k ničemu?
- Dejte na první místo sebe. Nemluvíme o sobeckosti. Právě naopak! Když dokážete dát sebe na první místo a budete se sama se sebou cítit fajn, budou z toho profitovat i všichni kolem.
- Zahoďte výčitky. Je normální mít špatný den. Všichni máme dobré i špatné dny. Je normální mít někdy dětí a domácnosti plné zuby. Nevyčítejte si to.
- Udělejte si radost. Někdy stačí i maličkost. Cokoliv, co vás vytrhne z kolotoče stereotypu.
- Poznávejte se. Na cestě života se zapnutým autopilotem, často zapomeneme, kdo jsme. Víte to ještě? Co vás baví? Při jakých aktivitách ztrácíte pojem o čase? Kdy se cítíte šťastní? Zkuste hledat odpovědi v sobě.
- Odhoďte výmluvy o nedostatku času. Nemáte 5 minut na kávu s nohama na stole? Nenajdete si čas na pár stran z vaší oblíbené knihy? Uvědomte si, že to není o čase, který se ztrácí, ale o prioritách, které jednotlivým aktivitám dáváte.
